Wolno. Erika Velicka
Zapraszamy na nową wystawę.
Wystawa jest prezentacją instalacji artystycznej autorstwa Eryki Velickiej.
Historia i koncepcja projektu
volno (cz.) — czas wolny, odpoczynek; wolna przestrzeń, niezajęte miejsce
wolno (pl.) — 1. powoli, bez pośpiechu;
2. można, jest dozwolone; wyraża zgodę lub przyzwolenie
Erika Velická przyjechała do Opola latem 2026 roku w ramach rezydencji artystycznej Terra Incognita. Prezentowana w galerii Biuro Wystaw Artystycznych wystawa jest podsumowaniem jej poszukiwań.
W założeniu tego cyklu Śląsk Opolski jest rodzajem „ziemi nieodkrytej”. Regionem pozbawionym spektakularnych krajobrazów i zabytków o ogólnopolskiej rozpoznawalności, rzadko obecnym na mapach najważniejszych atrakcji turystycznych kraju.
Ta pozornie nieodkryta ziemia otworzyła przed artystką ścieżki prowadzące w głąb lokalnej historii. Pozwoliła dostrzec zależności między rozwojem cywilizacji a przyrodą, jej zasobami i sposobami, w jakie człowiek wykorzystuje zajmowaną przestrzeń, ale też szuka w niej przyjemności i odpoczynku.
Przed milionami lat obszar dzisiejszego Opola znajdował się pod wodami płytkiego morza. Pozostały po nim osady wapienne, które w XIX wieku stały się źródłem gospodarczego rozwoju miasta. Miejscowy surowiec okazał się „białym złotem”. Powstawały cementownie, przybywało miejsc pracy, nowych zabudowań. Przemysł przynosił dobrobyt, ale wraz z jego rozwojem rosła potrzeba odpoczynku od ciężkiej pracy i ucieczki od powietrza przesyconego cementowym pyłem.
Wraz z rozbudową industrialnej strony miasta i wielkich osiedli mieszkaniowych w XX wieku coraz większego znaczenia nabierały ogrody działkowe. Uprawa warzyw i owoców łączyła się w nich z rekreacją, potrzebą prywatności i bliskości przyrody. Niewielki domek, kilka grządek, drzewa owocowe, stół ustawiony w cieniu. Ta skromna przestrzeń dawała poczucie swobody i niezależności. Z dużego domu wychodziliśmy do małego, z miasta do ogrodu, z przestrzeni wspólnej do własnej. Wracaliśmy do ziemi, ale już nie po to, by wydobywać z niej bogactwa. Chcieliśmy ją uprawiać, pielęgnować i po prostu przy niej być.
W Opolu liczne ogrody działkowe zajmują tereny dawnych przedmieść. Wraz z rozrastaniem się miasta niektóre z nich znalazły się blisko centrum. Dziś wydają się oczywistymi sąsiadami zabytkowych kamienic i wysokich bloków mieszkalnych. Ich obecność przypomina o dawnych granicach miasta i kolejnych etapach jego rozwoju.
W swojej instalacji Erika Velická wykorzystuje domek działkowy znaleziony w Czechach, podobny do tych, które od dekad wpisują się w krajobraz Europy Środkowo-Wschodniej. Jego skromna architektura i znajome materiały przywołują nostalgię za minionymi dekadami i wyobrażeniem życia toczącego się w spokojniejszym, bardziej przewidywalnym rytmie, w którym praca i odpoczynek miały swoje wyraźnie określone miejsce. Działka była wytchnieniem, a czas wolny był naturalną częścią tygodnia, niewymagającą uzasadnienia ani szczególnego planowania. W opolskiej odsłonie instalacji do tej przestrzeni wkracza wapienne kruszywo, przywołując pamięć o fizycznej pracy człowieka.
Przemysł i rekreacja, praca i odpoczynek nie tworzą tu prostych przeciwieństw, lecz współistnieją. Ich wzajemne przenikanie skłania do refleksji nad tym, jak zmieniają się nasze relacje z przestrzenią, pracą i czasem, który pozostaje do naszej dyspozycji.
- kuratorka: Agnieszka Dela-Kropiowska
- oprawa graficzna: Anna Cieśla
Informacje o artystce
Erika Velická jest artystką i pedagożką, tworzącą na pograniczu rzeźby i instalacji przestrzennej. Pracując z takimi materiałami jak beton, metal czy glina, nadaje formę emocjom i konfliktom związanym z konkretnym miejscem. Przestrzeń postrzega jako dynamiczny rezultat relacji międzyludzkich.
Wiele projektów realizuje w ścisłej współpracy z innymi artystkami, łącząc indywidualne języki twórcze we wspólną formę wizualną.
Jej prace znajdują się w kolekcji EPO1 w Trutnovie, a także w przestrzeni Szpitala Bubeneč w Pradze, gdzie zrealizowała stałą instalację plenerową.
Od 2024 roku wspólnie z Davidem Feslem prowadzi pracownię Rzeźba 1 na Akademii Sztuk Pięknych w Pradze. Równocześnie realizuje studia doktoranckie na Wydziale Sztuk Pięknych Politechniki w Brnie (FaVU VUT).
Česká verze
WOLNO
Erika Velická
volno (čes.) — volný čas, odpočinek; volný prostor, neobsazené místo.
wolno (pol.) — 1. pomalu, beze spěchu;
2. je možné, je dovoleno; vyjadřuje souhlas nebo svolení.
Erika Velická přijela do Opolí v létě roku 2026 v rámci umělecké rezidence Terra Incognita. Výstava prezentovaná v galerii Biuro Wycieczek Artystycznych je vyústěním jejího uměleckého bádání.
Výchozím předpokladem tohoto rezidenčního cyklu je vnímání Opolského Slezska jako svého druhu „neobjevené země“ – regionu bez spektakulárních horizontů, který se jen zřídka objevuje na mapách nejvýznamnějších turistických atrakcí země.
Tato zdánlivě neznámá země otevřela umělkyni cesty vedoucí hluboko do místní historie. Umožnila jí postřehnout vazby mezi rozvojem civilizace a přírodou, jejími zdroji a způsoby, jakými člověk využívá prostor, který obývá, a zároveň v něm hledá potěšení a odpočinek.
Před miliony let se území dnešního Opolí nacházelo pod hladinou mělkého moře. Zůstaly po něm vápencové usazeniny, které se v 19. století staly zdrojem hospodářského rozvoje města. Místní surovina se ukázala být „bílým zlatem“. Vznikaly cementárny, přibývala pracovní místa, nové budovy i infrastruktura. Průmysl přinášel prosperitu, s jeho rozvojem však sílila i potřeba odpočinku od těžké práce a úniku před vzduchem prosyceným cementovým prachem.
Pro zaměstnance továren vyrůstala ve 20. století rozsáhlá obytná sídliště a zahrádkářské kolonie nabývaly stále většího významu.Pěstování zeleniny a ovoce se v nich propojovalo s rekreací, potřebou soukromí a blízkostí přírody. Malá chatka, několik záhonů, ovocné stromy, stůl postavený ve stínu. Tento skromný prostor poskytoval pocit svobody a nezávislosti. Z velkého domu jsme odcházeli do malého, z města do zahrady, ze společného prostoru do vlastního. Vraceli jsme se k půdě, tentokrát však ne proto, abychom z ní těžili bohatství. Chtěli jsme ji obdělávat, pečovat o ni a jednoduše s ní být v kontaktu.
V Opolí se četné zahrádkářské kolonie rozkládají na území někdejších předměstí. Jak se město rozrůstalo, některé z nich se ocitly v blízkosti samotného centra. Dnes působí jako samozřejmí sousedé historických činžovních domů a vysokých obytných paneláků. Jejich přítomnost však připomíná někdejší hranice města a jednotlivé etapy jeho vývoje.
Ve své instalaci Erika Velická pracuje se zahradní chatkou nalezenou v Česku, takovou, které již po desetiletí tvoří součást krajiny střední a východní Evropy. Její prostá architektura a důvěrně známé materiály vyvolávají nostalgii po minulých desetiletích a představě života plynoucího v klidnějším, předvídatelném rytmu, v němž měly práce i odpočinek své jasně vymezené místo. Zahrádka představovala prostor pro oddech a volný čas byl přirozenou součástí týdne, kterou nebylo potřeba nijak ospravedlňovat ani zvlášť plánovat. V opolské podobě instalace do tohoto prostoru vstupuje vápencová drť – materiál spjatý s průmyslovou historií města, který připomíná lidskou fyzickou práci, která proměnujemístní krajinu.
Průmysl a rekreace, práce a volný čas zde nepředstavují jednoduché protiklady, ale existují vedle sebe. Jejich vzájemné prolínání vybízí k zamyšlení nad tím, jak se proměňuje náš vztah k prostoru, práci i času, který máme sami pro sebe.
Erika Velická je umělkyně a pedagožka tvořící na pomezí sochy a prostorové instalace. V materiálech jako beton, kov nebo hlína zachycuje emoce a konflikty vázané na konkrétní místo. Prostor vnímá jako dynamický výsledek mezilidských vztahů. Řadu projektů vytváří v úzké spolupráci s dalšími autorkami, kde se jednotlivé rukopisy prolínají ve sdílený vizuální výraz. Její tvorba je zastoupena ve sbírce EPO1 v Trutnově či ve stálé venkovní instalaci v areálu Nemocnice Bubeneč v Praze. Od roku 2024 vede společně s Davidem Feslem ateliér Socha 1 na Akademii výtvarných umění v Praze a současně je doktorandkou na FaVU VUT v Brně.